Už jako malé pimprle jsem byla vztekloun, v té době navíc dost sebestředný. Když mě večer rodiče uložili, za žádnou cenu jsem je nechtěla nechat usnout a řvala jsem a řvala až do pozdních nočních hodin. Až se jednou po více než roce mého urputného řvaní náhle něco stalo. Byly tu Vánoce a já si asi uvědomila, že bych měla svátky klidu také uctít klidem. Na Štědrý večer mě rodiče uložili a já sem bez jediného pípnutí usnula, a tak to bylo i nadále.

Už v dětství jsem projevovala silnou touhu po citové vazbě na své okolí, ale zároveň i agresivitu. Chtěla jsem se mazlit s ostatními dětmi na písku, ale když nechtěli tak dostali jednu kyblíčkem po hlavě. Malý kruťas. Oboje mi zůstalo. Agresivita bohužel, jen už nikoho po hlavě nebiju. Není radno si se mnou příliš zahrávat. To se pak může stát, že se rozzuřím a vzduchem lítají například knížky. Ne, že bych je chtěla sabotovat, čtu docela ráda, pokud je čas a chuť. Jen jsou bohužel knížky většinou po ruce jako první vesměs nerozbitná věc.

Ke svému okolí se snažím být otevřená i upřímná, bohužel někdy za cenu hádky, nebo pomluv. Občas mi ani nedochází, že ne každý přijme nepříjemnou věc s ledovým klidem, a ne každý pochopí můj humor.

Nejspíše jsem trochu exhibicionista, protože jinak bych si několikrát týdně nevylévala srdce na svém webblogu. Je to příliš veřejné. Uzavřený stydlivý člověk schopný psát si veřejný deník přístupný de facto milionům lidí. Spousta lidí si myslí,že jsem exhibicionista už proto, že chovám pavouky a potkany. Pavouků se nebojím, fascinují mě, a propo, ten druh co mám doma je neagresivní a nejedovatý, ale to se těžko někomu vysvětluje. A potkani jsou zase ohromně inteligentní zvířata, pravda docela smrdí, ale to se dá překousnout.

Když někdo potřebuje, ráda mu pomůžu. Věřím totiž, že on se na mě také nevykašle až budu potřebovat. Bráním slabší, jsem antirasista a nemám ráda lidi s neustálou potřebu mít nade všemi navrch. Bráním i zvířata a vůbec mám kladný vztah k přírodě, proto jsem členem Greenpeace a Přátel přírody. Bez zvířat bych ani nedokázala žít. Vždyť je vědecky prokázáno, že kočičí vrnění příznivě ovlivňuje lidskou psychiku a dokáže odstranit kdejaký splín. Své touhy po výletech do přírody realizuju výhradně na koních. Je to praktičtější než kolo, protože s kolem se člověk musí držet silnice a v zimě těžko někam pojede. Pohled na svět z koňského hřbetu je přeci nejkrásnější. Na druhou stranu musím říct, že z pod koňského břicha ten nejhorší. Koně jsou taková moje vášeň. V pěti letech jsem k nim na chalupě přičucha a už jsem se jich nepustila. Postupně jsem se z indiánského ježdění bez sedla na tarpanech vypracovala až k parkurové eleganci. S tím jsem, ale dostala trochu strach a teď se jen divím jak nás rodiče mohli nechat jezdit někde po loukách, bez bot, bez helmy občas i za tmy bez toho, aniž by věděli, kde jsme.

Trpím jednou fóbií, a to z úrazů. Nemám strach z bolesti, ale té bezmoci kdybych musela ostatním přidělávat práci a starosti v případě, že bych se o sebe nemohla plně postarat sama. Příliš mě poznamenal můj střet s Avií. Pořád mi po zádech běhá mráz pokaždé, když slyším sanitku. To není zrovna nejlepší v případě, že by se mi jednou mělo vyplnit mé přání a já se stala doktorkou, traumatoložkou.

Můj život není žádná procházka růžovou zahradou, i když si nemůžu stěžovat na své okolí. Většinou se mi snaží pomáhat. Problém bude spíš v mé schopnosti udělat z malého problému zkázu lidstva a naopak za jakékoliv zásluhy prkotinu, která vlastně nestojí za řeč. Když tak nad tím přemýšlím, tak jsem asi zakomplexovaná. Nevím jak jinak to nazvat. Mám spoustu svých slabin a vnitřních problémů, pramenících většinou z mého zevnějšku a jsem dost háklivá,když se o nich někdo jen okrajově zmíní. Mám pocit, jako bych žila ve stínu své hezčí, chytřejší a hubenější sestry. Dva úplné protiklady, které stvořili stejní lidé. Možná trochu zvláštní. Někdy si připadám, jako bych to téhle rodiny vůbec nepatřila.

Jsem životní pesimista, ale snažím se to překrývat optimismem i když uvnitř jsem jiná. Alespoň se obklopuji veselými věcmi. Mé oblíbené barvy jsou žlutá a oranžová, dvě teplé, optimistické barvy.

Ze svých špatných nálad se vymalovávám. Většinou to jsou obrazy dost depresivní, nebo alespoň barvy které používám jsou depresivní a studené. Nebo se také vytancovávám, i když se tomu tanec asi říct nedá, spíše skáču do rytmu techna nebo nějakého drumm’n’bass. Účinek u obojího stejný, umělecky je lepší malovat.

Špatné nálady nejsou jediné, kdy maluju. Často kreslím různé studijní anatomické obrázky. Většinou svaly a pak je doplňuji latinskými popisky. Nemyslím,že bych se z nich někdy učila, ale baví mě to. Je to takový piplavá, zdlouhavá práce, ale výsledek za to stojí. Myslím si o sobě, že jsem člověk ambiciózní, ale jakákoli výtka je pro mě velice kontraproduktivní. Když se budu pořád snažit a neuvidím výsledky, tak to pro mě nemá cenu. Výsledkem můžou být i peníze za brigádu, ze kterých sice nic nemám. Nic hmotného. Ale mám pocit, že jsem soběstačná. Když budu potřebovat můžu těch peněz využít, nebo také ne. Rozhodně je lepší, když má člověk rezervy.

Baví mne cokoliv v čem vidím výsledky. Vytvořila jsem si webové stránky. Když sem je začínala tvořit, neuměla jsem vůbec nic. Zavítala jsme do knihovny a vypůjčila si spoustu knížek o tvorbě www stránek. Zvládla jsem to, a dokonce mě to i bavilo, proto jsem neváhala, když po mě tatínek a přítel chtěli web také. Nijak jsem se nezdokonalila. Nechci nic složitého, řídím se heslem, že v jednoduchosti je krása.

Nedávno mi jedna kamarádka řekla, že mě lidi buď mají rádi nebo mě nenávidí, nic mezi tím nejde. A to je jedna z nejupřímnějších věcí, co mi kdo kdy řekl.

Odmalička maluju, můžou to být věci konkrétní i abstraktní, ale pořád převažujou ty konkrétní. Nebo třeba vymýšlím kérky, některé pak zrealizuju na sobě nebo na někom jiném - hennou. Většinou uvádím,že ráda fotím, ale bývá to spíš obranný manévr, aby nemohl nikdo fotit mě. Zaberu foťák a smůla..:) Teda, pravda, jakmile jde o něco jiného, než lidi, tak mě focení baví. Když je dobrá knížka, tak mě baví i čtení - jiný knížky ne povinný čtu až od doby, co jsem si přečetla Harry Pottera - a to se mi to zdálo strašně tlustý... Občas si něco zadrnkám na kytaru (pouze na amatérské úrovni, samouk), nebo když mám chuť otravovat celou rodinu, vlastně, celou ulici, tak troubím na trubku (troubím!!! Tomu se hra říct nedá). Jinak ráda spím, jím a lenoším..Sport? Když mám náladu, běhám - ne cíleně, ale prostě už se mi nechce jít, tak běžím. Dobrý,ne?:) Občas si zajezdím na koni, buď na Dunsy, nebo na komkoliv jiném, kdo mě hnedka neshodí... Když je hezký počasí tak se do školy dopravuju na in-linech a na delší vzdálenosti na kole (mám super válečnýho veterána:). V zimě hodně lyžuju a jezdím na prkně, teda jen do doby, ne mě začnou bolet kolena. Občas zajdu i na bruslení... Co mám jetě ráda? Plyšovýho slona Charlieho- má velký uši, takže dobře poslouchá a neodmlouvá. :)

 Jaroslav Rudiš & Jaromír 99: Bílý potok
Hlavní nádraží
Zlaté hory
 Art Spiegelman:      Maus I
                               Maus II
 John Irving:            Svět podle Garpa
Pitná kůra
Hotel New Hampshire
Rok vodovou
Dokud tě nenajdu

F.S: Fitzgerald:   Velký Gatsby
Poslední magnát
William Golding:   Pán much
Milan Kundera:   Žert
Jan Cempírek:   Rafinerie
 J.K.K Rowlingová :        Harry Potter (všechno)
 Petra Hůlová :        Přes matný sklo

C.S.Lewis :              Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň
 James Heroit :        Zvěrolékař a jeho přátelé
                              Zvěrolékař mezi nebem a zemí
 Mika Waltari :       Egypťan Sinuhet
 J.R.R Tolkien :      Hobit
                             Pán prstenů –kompletně
 Terry Pratchet:       Kobercové
                             Úžasná Zeměplocha

 Anton Myrer :        Poslední kabriolet
 Vodňanský & Skoumal :   Sviňte to svinstvo
                                         Generální úklid
                                         Konečně rozumné slovo
 Helen Fieldingová:  Deník Bridget Jonesové
                                Bridget Jonesová s rozumem v koncích
William Styron :        Sofiina volba
 Zdeněk Jirotka :        Saturnin

 Karel Čapek :           Válka s mloky
 Antonie de Saint –Exupéry :   Malý princ
 Leo Rosten :              Pan Kaplan má stále třídu rád
 Romain Rolland:       Petr a Lucie

 J. Hiršal:                    Enšpígl
 Norbert Frýd:             Krabice živých 
 Josef Škvorecký :      Zbabělci
 Erich Fromm:            Umění milovat (jaha, to je psychologie)
 Ernest Hemingway:   Stařec a moře

 Harrison Arnston:      Tělo jako důkaz
 Nick Hornby :            Fotbalová horečka
 Bohumil Hrabal:         Ostře sledované vlaky
 Vladimír Páral:          Profesionální žena
                                  Maldý muž a bílá velryba
 Gerald Durrell:           Opilý prales

 Dick Francis:              Oheň a bič, Cena krve, Střepy, Dražby, 
Nervy, Drahý čas… a hodně dalších, už ani nevim c sem četla a co ne.. jsem maniak